Mohlo by se zdát, že v současné době je ve veřejném, populárně-naučném i odborném prostoru často zaznívají pojmy jako traumata, rape traumata či obranné reakce na stres. Z naší zkušenosti však plyne, že tyto jevy jsou obvykle lidem stále dosti neznámé, nerozumí jim či nechápou jejich důsledky. Pokládáme tak za smysluplné se jim věnovat opakovaně a připomínat je v různých kontextech.
Co je to (rape) trauma?
Trauma v lidském prožívání může být definováno jako stav (v rovině duševní i fyziologické), který vzniká v důsledku velmi závažné události, jež přesahuje běžnou lidskou zkušenost. Selhávají obvyklé copingové strategie, které jinak pomáhají těžké situace překonat. Traumatický zážitek je zážitkem, který nemohl být z důvodu míry zátěže zvládnutelný. Trauma způsobené záměrným násilným lidským chováním pokládáme za obzvláště závažné. Traumatizující zkušenosti, zejména pokud nejsou jejich dopady ošetřené, mohou způsobit tzv. posttraumatickou stresovou poruchu.
Sexualizované násilí je celosvětově rozšířeným problémem, jehož dopady mohou být pro zasaženou osobu devastující. Trauma, nebo také rape trauma, způsobené tímto násilím ovlivňuje nejen psychické a emocionální zdraví, ale i vztahy s druhými lidmi, postoj k sobě samé či ke světu. Dopady tohoto typu traumatu se velmi často promítají do různých oblastí života. Zážitek sexualizovaného násilí, potažmo znásilnění, patří mezi extrémně traumatizující životní zkušenosti.
V případě sexualizovaného násilí lze použít termín rape trauma, kterým rozumíme formu posttraumatické stresové poruchy, která se vyskytuje u obětí znásilnění. Jako diagnostická kategorie není sice zatím termín rape trauma v manuálech zanesen, v odborné veřejnosti je však jako označení pro soubor znaků, symptomů a reakcí souvisejících s traumatem po znásilnění užíván (Ptáček, Čírtková, Žukov, 2009). Traumatické prožívání se může rozvinout i v případech, kdy nedošlo k fyzickému zranění.
V psychoterapii existuje několik přístupů k traumatu. Obvykle je s traumatem zacházeno coby s vnitřním zraněním, jež je po samotném incidentu stále živé nebo zapouzdřené, a které se projevuje v mysli, v kognici, v emocích, v tělesných procesech a v chování. Traumatická zkušenost a její důsledky brání v běžném prožívání života a v rozvinutí vlastního potenciálu.
Trauma není konkrétní událost, nýbrž stav vzniklý v důsledku prožití konkrétní události jako traumatizující. Traumatické prožívání není volbou, ale souborem důsledků vzniklých v kontextu více vlivů. Ne u každého jednotlivce se po potenciálně traumatizující události musí rozvinout posttraumatická symptomatika. Ke každému člověku je nutné přistupovat individuálně v kontextu jeho životní historie, subjektivního vnímání a prožívání, zdrojů opory, které má k dispozici atd. Určité typy událostí však považujeme za velmi pravděpodobně trauma způsobující (např. úmrtí v rodině, války, přírodní katastrofy, napadení, znásilnění atd). Při práci s lidmi, o kterých víme, že prošli některou z potenciálně traumatizujících událostí, musíme být šetrní a mít na zřeteli pravděpodobnost přítomnosti traumatického prožívání.
Co se děje s člověkem, který čelí ohrožující události?
Náš organismus, který je řízen mozkem, se v rámci evoluce vyvinul tak, že nás umí ochránit před život a zdraví ohrožujícími situacemi. Pokud mozek vyhodnotí, že jsme v situaci silného ohrožení, spustí řadu fyziologických procesů, které slouží k naší obraně, k obraně zdraví a života. K tomuto typu vyhodnocení dochází tak rychle, že si je ani neuvědomíme. V situaci silného ohrožení nad organismem převezmou vládu evolučně starší části mozku, které jsou zodpovědné právě za zajištění přežití. Struktury mozku, díky kterým můžeme v klidu přemýšlet, zvažovat, plánovat, logicky vyhodnocovat a vědomě se rozhodovat, se „odpojí.“ Na ně není čas.
Pokud je tělo vybuzeno stresorem/nebezpečím, generuje velké množství energie potřebné k aktivaci obranných mechanismů. Tři základní obrany jsou útok, útěk, zamrznutí (angl. fight, flight, freeze). Při realizaci a chvíli po ukončení těchto obran dochází k uvolnění nahromaděné energie (Levine, Kleinová, 2012). Při obraně či při útěku energie přechází do svalů. Při zamrznutí do vnitřních orgánových soustav. Po ukončení nebezpečné situace se uvolňující se energie projevuje různými způsoby, např. chvěním a třesem těla. Lidé mnohdy nesmyslně mluví, pláčou, nadávají, zlobí se, chodí bezcílně sem a tam atd. Uvolnění energie je nutné pro zvládnutí situace a k odplavení obranné aktivace. Celý organismus se navrací do rovnováhy, dochází ke zklidnění. Opět se propojují všechny části mozku a o prožité události začíná být možné přemýšlet, mluvit, rozumět jí a integrovat ji do vlastní životní historie. A to i přes to, jestliže se jedná o velmi závažnou událost.
Při výběru konkrétní obranné reakce mozek volí tu, kterou vyhodnotí jako nejvhodnější pro ochranu organismu. V situaci sexualizovaného násilí je velmi častou reakcí organismu zamrznutí. Proč?
Ženy, které se staly obětmi sexualizovaného násilí, obvykle popisují, že v ten daný moment zažívaly silný strach o život. V tu chvíli totiž nemohly vědět, jak konkrétní napadení, útok či násilí skončí, kdy a zda se zastaví. Situace sexualizovaného násilí je velmi často spojena s pocitem ohrožení vlastního života. A náš mozek v takové chvíli volí strategii, kterou vyhodnotí jako nejefektivnější. Zamrznutí v daný moment představuje obranu, která může násilníka odradit od dalšího útoku. Jedná se o zkušenost získanou evolucí. Anebo, pokud bude násilí pokračovat, zamrznutí alespoň pravděpodobně zajistí to, že útok může být méně surový. V tak strašné situaci se jedná o velmi moudrou obranu, která je podmíněna evolučním vývojem a fyziologicky. Nikdo si ji nevolí vědomě.
Po zážitku sexualizovaného násilí, při kterém tělo reagovalo zamrznutím, se často objevují pocity viny, hanby, bezmoci a výčitky. Je důležité si uvědomit, že ve chvíli extrémního stresu nepřemýšlíme logicky, v kontextu, v čase a v prostoru. Pokud na danou situaci vzpomínáme, vzpomínáme z jiné pozice, máme k dispozici jiné informace, víme, že jsme přežili.
Je možné, že některé situace zvládnu a jiné nedokáži zpracovat, vrací se mi a brání mi v možnosti dobře žít můj život?
Ano. Pokud nedojde, z různých důvodů, k uvolnění nahromaděné energie vybuzené v rámci obranných mechanismů, může dojít k určitému „zacyklení.“ Zážitek ohrožující události není integrován. Nedojde ke znovunastolení rovnováhy. Mozek zůstává v pohotovosti a velmi často „zapíná“ stresové a obranné reakce. Celý organismus je stále vybuzen a připraven se chránit. Lidé pak mohou reagovat velmi silným stresem i na drobné podněty, které za obvyklých podmínek nejsou život a zdraví ohrožující. Náročností pro organismus, vylučováním „stresových“ hormonů, napínáním pozornosti, nemožností se soustředit a v klidu přemýšlet, tenzí a „sevřením“ ve svalech atd. může docházet k rozvoji traumatického prožívání a reagování. Daný člověk se tedy nevyrovnává pouze s prožitou ohrožující situací, ale také s neustupujícími projevy obranných mechanismů, které často prožívá jako „divné“ a neznámé. Nerozumí jim. Připadá si jako „blázen.“
Při traumatickém prožívání se mohou vyskytovat tzv. „flashbacky.“ Jedná se o stav organismu, který jakoby dané ohrožení znovu-prožívá stejně intenzivně jako tehdy. S velkou intenzitou se objevuje strach, hrůza, úzkost, panika atd. Vysvětlením může být způsob ukládání vzpomínek během traumatizující události. Ve stavu vysokého vybuzení organismu, jak jsme popsali výše, dochází k „odpojení“ části mozku zodpovědné za logické myšlení a přemýšlení v čase a v prostoru. Hrůza daného okamžiku v době ohrožení je pocitově všudypřítomná a nekončící. Při flashbacku a znovuprožívání je tomu podobně.
K dalším projevům traumatického prožívání patří disociativní prožitky, konkrétně depersonalizace a derealizace, se kterými se u lidí se zkušeností se sexualizovaným násilím setkáváme. Disociací rozumíme zážitek „odtržení se“ od vlastního prožívání, kouskovitého vnímání reality až rozpadu vnímání na jednotlivé aspekty. Lidé např. popisují, že necítí téměř žádné emoce a pocity, anebo jen velmi slabé. K disociativnímu prožívání může dojít i během ohrožující události, kdy lidé popisují, že si nemohou vzpomenout na celou událost či její aspekty, nemohou správně zařadit časové údaje apod. Toto je dáno specifiky ve vnímání při silném stresu.
Depersonalizací rozumíme trvalý nebo opakující se pocit odtržení od vlastních duševních procesů či těla. Jako by člověk sám sebe pozoroval zvnějšku, nebyl sám se sebou v kontaktu. Derealizací rozumíme opakující se či trvalé pocity nereálnosti okolí. Jako by realita byla virtuální, snová apod. (APA, 2015). Depersonalizaci a derealizaci můžeme považovat za určité formy disociativních prožitků.
Neustálý „pohotovostní režim“ organismu, flashbacky, disociativní prožívání, depersonalizace a derealizace jsou velmi těžké zkušenosti a stavy, které výrazně zhoršují kvalitu života. Zároveň disociacím, depersonalizaci či derealizaci po dobu trvání traumatického prožívání můžeme rozumět také jako přetrvávajícím mechanismům, který nás chrání před zaplavením extrémně silnými pocity. Ač jsou velmi nepříjemné, zdá se, že v některých situacích či fázích procesu vyrovnávání se s traumatizujícím zážitkem mohou mít svůj smysl.
Teprve postupem času a např. za pomoci psychoterapie, může docházet k integraci traumatických vzpomínek mezi vzpomínky ostatní, k postupnému oslabování jejich emočního náboje. Organismus může postupně zažívat zklidnění a může docházet k postupnému uvolňování aktivované energie. V rámci procesu úzdravy může zároveň docházet k prožívání silných emocí. Ty jsou v pořádku a mohou být součástí tomuto procesu. Celé prožívání, tělesný i duševní stav může tak krok za krokem znovu nabývat rovnováhy mezi aktivací a klidovým stavem, což může véstk nabývání pocitu bezpečí a smyslu vlastního života.
Autorky
Irena Filipová, Markéta Pekárková, psychoterapeutky proFem
Zdroje
American Psychiatric Association. (2015). Diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Praha: Hogrefe – Testcentrum.
Levine, P., A., Klineová, M. (2012). Trauma očima dítěte. Probouzení obyčejného zázraku léčení. Praha: Maitrea, a. s.
Ptáček, R., Čírtková, L., Žukov, I. Rape trauma – klinické a forenzní souvislosti. Psychiatrie pro praxi 2009; 10(6): 268–271
Článek vyšel v rámci informačního zpravodaje proFem: Podpora v praxi - informační zpravodaj pro profese pomáhající obětem sexuálního násilí, ročník VI, č. 3, vyšel v březnu 2024