Novinky | proFem

Význam systému pomoci obětem domácího násilí

Eva Michálková

17.07.2020

Význam systému pomoci obětem domácího násilí

Prožitek domácího násilí není izolovanou událostí v životě ženy, ale často dlouhodobou situací, která ovlivňuje identitu oběti, její sebepojetí a sebevědomí, její vztahy a očekávání, které má od okolí i od sebe samé a zásadně negativně a dlouhodobě dopadá na děti, které jsou domácímu násilí vystaveny.

Přečtěte si článek ilustrující příběhy, se kterými vyhledávají oběti domácího nebo sexuálního násilí naši pomoc a podporu.

Článek původně vyšel ve zpravodaji Vaše právo 2020 č.1.

 

Odhalení domácího násilí, stejně jako vhodná nabídka pomoci jsou přitom často zásadními předpoklady pro ukončení násilí a umožnění oběti navrátit se do běžného života, života v bezpečí. Následující kazuistika jedné z klientek proFem ovšem ukazuje, jak často právě ti odborníci, kteří mají disponovat kompetencemi k odhalení násilí a jeho řešení, v tomto ohledu selhávají. Zároveň kazuistika poukazuje na důležitost systémové pomoci obětem domácího násilí – nejen prostřednictvím sociální práce nebo právního zastupování, ale také prostřednictvím pomoci blízkého okolí (širší rodina) či zmíněných odborníků (policie, psychiatrie, OSPOD).

 
Klientka byla se svým partnerem od roku 2017 a po krátké známosti otěhotněla. Již během doby, kdy byla klientka těhotná a poté, co se jim narodila dcera, chtěla klientka od partnera odejít. Partner pravidelně užíval pervitin a kouřil marihuanu a choval se ke klientce vulgárně a násilně. Fyzické i slovní ataky se ovšem střídaly s omluvami a přemlouváním, aby spolu zůstali jako rodina. Násilné osoby bývají zpravidla velmi schopnými manipulátory a daří se jim svou oběť přesvědčit pomocí argumentů, které jsou nejúčinnější. V tomto případě to byl argument, aby klientka neodcházela kvůli dítěti. Ve většině případů navíc nebývají násilné osoby násilnými neustále, a i proto je pro oběti těžké odejít. Násilné ataky střídají prosby o odpuštění, sliby, že už se nic takového opakovat nebude nebo výmluvy na stres nebo okolí. Oběť si tak nadále uchovává obraz násilníka jako dobrého partnera, kterému „občas ujedou nervy“, nebo skvělého táty, který je „tak trochu cholerik“.

 
Když klientka podruhé otěhotněla, četnost násilných incidentů se stupňovala. Partner i nadále užíval pervitin a jeho násilné chování  radovalo – byl agresivní, vzteklý, klientce prakticky kvůli všemu nadával, urážel ji, ponižoval a pravidelně ji fyzicky napadal. Když se klientka k těmto situacím vracela během konzultací, popisovala, že ji partner bil pěstmi, ačkoliv to on vždy popisoval jako facky. Své chování  zdůvodňoval tím, že si to klientka zaslouží a že díky tomu začne myslet normálně. To je další typické chování násilných osob, které nepřijímají za své chování zodpovědnost, naopak svalují vinu na oběť, případně na okolí. Pro oběť samotnou je toto období vzrůstajícího napětí a násilí velmi náročné. Oběť má často pocit, že pokud udělá příští věc správně a vyhoví tak partnerovi, podaří se jí udržet klid. Zároveň dochází masivnímu snížení její sebedůvěry a vnímání sebehodnoty, a to díky neustálému ponižování, obviňování a zesměšňování, kterému ji partner vystavuje. Oběť se snaží tuto situaci racionálně vysvětlit a pochopit, proto často přejímá pohled partnera a opravdu začíná věřit, že je s ní „něco špatně“ a že za to může opravdu ona. Zde je důležité zmínit další aspekt vztahového násilí, kterým je nerovnost moci – ať oběť udělá cokoliv, vyhoví partnerovi a snaží se sebevíc, násilná osoba je tím, kdo drží pomyslné otěže a místo toužené úlevy tak často přichází nová záminka pro další psychickou nebo fyzickou ataku.

 

Klientka se situaci snažila řešit jak se svou psychiatričkou, tak s párovou terapeutkou, za kterou s partnerem docházeli. Obě odbornice doporučily klientce, aby se s partnerem rozešli. Ten ovšem o tomto kroku nechtěl ani slyšet. Jednou se také klientce podařilo utéct k přátelům, kteří ji dovezli do psychiatrické léčebny, kde byla klientka hospitalizovaná. Po návratu z hospitalizace se klientka vrátila k partnerovi a dětem, ale situace se neuklidnila. Domníváme se, že zmíněné odbornice, jak psychiatrička, tak párová terapeutka, stejně jako lékaři v psychiatrické nemocnici, měli spíše, než pouhé doporučení vztah ukončit, situaci jasně pojmenovat jako domácí násilí a doporučit klientce obrátit se na některou z pomáhajících organizací. Pro ženy dlouhodobě žijící v násilném vztahu bývá obzvlášť těžké situaci nahlédnout a vidět všechny negativní dopady, které pokračující násilí může mít nejen na ně, ale také na děti, které jsou násilí svědky. Vnímáme proto jako velmi důležité, aby odborníci, ale i blízké okolí, které se dozví o probíhajícím násilí, odkázali oběť na specializované neziskové organizace, kde proškolení odborníci pomohou klientce situaci objasnit, hledat řešení a především jí dají jasně najevo, že násilí ve vztahu není její vina.

 
Ponižování, nadávání a fyzické útoky ovšem ve vztahu klientky pokračovaly několik dalších měsíců. Klientka opakovaně volala policii, se kterou vždy po příjezdu hovořil partner, který policii sdělil, že klientka je psychicky nemocná a nekontroluje své chování. Policie vždy odjela a situaci dostatečně neprověřila. Po jednom příjezdu příslušníci PČR klientce sdělili, že situaci nejsou schopni řešit do doby, než klientka navštíví lékaře a nedonese jim lékařskou zprávu. Také zde se domníváme, že policie nejednala adekvátně situaci, kterou přinejmenším měla důkladně prozkoumat a nespokojit se s vysvětlením partnera, obzvláště pokud klientka policii volala opakovaně. 

 

Vhodným preventivním opatřením proti prohlubování domácího násilí, který aktuální legislativa policii nabízí, je pak institut vykázání. Ten umožňuje policii vykázat násilnou osobu na 10 dní ze společného obydlí. Dává tak nejen jasný signál násilné osobě, že toto chování a jednání není přijatelné, ale také poskytuje oběti prostor se z útoku zotavit a promyslet si v klidu další kroky, které chce v situaci učinit.

 

Pomoc pro tuto klientku přišla až v podobě podpory babičkou, se kterou klientka vyhledala odbornou pomoc a podařilo se jí od násilného partnera odejít. Poté, co násilný vztah opustila, vyhledala klientka v doprovodu babičky naši poradnu.

 

Během první konzultace mapovala sociální pracovnice situaci a akutní potřeby klientky a jejích dětí, společně se pak domluvily na jednotlivých krocích, které bylo nutné podniknout. Klientce bylo doporučeno kontaktovat OSPOD, poté klientka za podpory sociální pracovnice hledala bezpečné bydlení pro sebe a své děti. Sociální pracovnice v průběhu konzultací poskytovala klientce jak psychickou podporu, tak doprovody na úřady a organizace tam, kde to bylo třeba.

 

Jednou z dalších zakázek, se kterými klientka za sociální pracovnicí přišla, byla prosba o zastupování u soudního jednání, jehož předmětem byla úprava poměrů k nezletilým dětem. Násilný partner navrhl soudu svěření dětí do své výlučné péče. S ohledem na závažnost této situace, stejně jako na špatnou finanční situaci, byly klientce poskytnuty nejen právní konzultace, kde s právničkou sepsaly Návrh na úpravu práv a povinností k nezletilým dětem, ale také spolupráce s advokátem, který klientku zastupoval během soudního jednání. I nadále zůstávala klientka v kontaktu se sociální pracovnicí, která jí během tohoto náročného období byla oporou a poskytovala jí prostor pro sdílení svých pocitů. Soudní jednání bývají pro oběti domácího násilí zdrojem značných obav a stresu. Klientky se často ocitají u soudu poprvé, a jakkoliv jsou zde v roli oběti a ze zákona jim náleží práva a případně i ochrana (tam, kde jsou shledány jako zvlášť zranitelné oběti), nevědí, co od takové situace čekat nebo jak se chovat. U soudu se také potkávají s násilným (bývalým) partnerem, což je samo o sobě stresující. Necítí se v jejich blízkosti bezpečně, a násilný partner navíc často vyhrožuje a zastrašuje tím, že péči o děti „vyhraje“, což odráží klientčiny nejhorší obavy. Násilník se u soudu často chová tak, aby oběti co nejvíce ublížil a znejistil ji. Je proto dobré, když k sobě mají klientky u soudu někoho, s kým mohou po celou dobu udržovat oční kontakt, kdo s nimi dlouhodobě pracuje a v koho mají důvěru. Vnímáme jako klíčové pomoci klientce se na jednání připravit, být jí během soudního jednání oporou, a po jednání samotném reflektovat její emoce a prožitky. Svou nezástupnou roli tak během jednání mají jak právní zástupce nebo zástupkyně klientky, kteří zvyšují šanci na spravedlivé rozhodnutí ve věci péči o děti, tak i sociální pracovnice nebo pracovník, jakožto psychická podpora.

 

V neposlední řadě je nutné nezapomínat i na děti, které bývají svědky domácího násilí. V případě této konkrétní klientky pak byly děti nejen svědky, ale i přímými oběťmi násilí. Děti, které vyrůstají v atmosféře domácího násilí, se mnohdy s tímto traumatickým zážitkem vyrovnávají po celý svůj život. Je proto důležité na děti jako na oběti násilí pohlížet a poskytnout jim odbornou pomoc, vyslyšet jejich potřeby i dlouhodobě monitorovat jejich prospívání. V tomto ohledu je zásadní efektivní a vhodná spolupráce s OSPOD, stejně jako s širším okolím dítěte, jako například s lékaři a učiteli, kteří mohou dostatečně brzy zachytit negativní dopady násilí na život dětí a přispět k řešení dané situace.

 

Ačkoliv je situace každé klientky, která se na nás obrátí, specifická a individuální a jejich potřeby se liší, základní potřeba bezpečí pro sebe a své děti vyjadřuje každá z našich klientek. Výrazným aspektem, který bezpečí obětí domácího násilí zvyšuje, je včasné odhalení a řešení této situace, ke kterému je však často potřeba pomoci okolí či odborníků.

 

Našim klientkám a klientům přicházejícím s podobnými příběhy můžeme bezplatně pomáhat také díky projektu, který je od 1. 9. 2019 do 1. 9. 2020 podporován v rámci kampaně C&A Foundation: Inspiring World Campaign 2019.