Domácí násilí

Naďa Gubová

Co je to domácí násilí? Opakované násilné jednání nebo vyhrožování takovým jednáním, v jehož důsledku dochází k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti nebo hrozí, že k němu dojde. K násilí dochází mezi osobami v rodinném nebo obdobném vztahu, které spolu často žijí ve společné domácnosti. Jedná se o stav, kdy jedna osoba využívá své převahy (fyzické, psychické, ekonomické) nad osobou druhou. Tyto pozice jsou neměnné!

Jaké jsou znaky domácího násilí?

  • K domácímu násilí dochází v soukromí (může se projevovat i na veřejnosti, ale častěji se odehrává za zavřenými dveřmi domácnosti)
  • Těžko prokazatelné (především psychické násilí)
  • Mezi obětí a násilníkem je blízký vztah, ať už se jedná o partnerský, příbuzenský atp.
  • Opakované útoky, nikoli jednorázová hádka
  • Dlouhodobý výskyt násilí ve vztahu
  • Stupňování agrese v útocích

Jak probíhá domácí násilí?

Cyklus domácího násilí lze přirovnat k zužující se spirále. Jedna fáze navazuje na druhou, poslední fáze navazuje ihned na první, ale období mezi jednotlivými fázemi se zkracují. Velice těžko se tento cyklus přerušuje a utíká se z něj. Všechny fáze se neustále opakují, ale jejich intenzita vzrůstá. Vzniká kruh vytváření závislosti oběti na agresorovi.

  1. První fáze je pro oběť domácího násilí tou jedinou příjemnou částí. Jedná se o období zamilovanosti, partner je ohleduplný, zamilovaný. Toto období lze přirovnat k novomanželským líbánkám. Pro většinu obětí je toto období nejšťastnějším v jejich životě. Partner je velice pozorný, vyprovází kupříkladu ženu do práce i z práce, tráví spolu všechen volný čas. Ale ve skutečnosti jen chce mít svou oběť pod kontrolou. Když chce oběť jít ven s kamarádkami, vymlouvá jí to a přesvědčuje ji, že volný čas chce trávit jen s ním. Budoucí oběť pak cítí pocity viny, když tráví čas bez svého partnera, zužuje své sociální kontakty na minimum. Partner nad ní získává pomalu, ale jistě nadvládu. Na veřejnosti však vypadají jako ideální pár.
  2. V druhé fázi již dochází k vytváření napětí. Partner bývá často podrážděn i pro nepatrný prohřešek. Oběť dává vinu sama sobě a snaží se být dokonalejší, poslušnější a pracovitější, aby se partner choval jako na počátku jejich vztahu. Verbální komunikace mezi partnery je nahrazena z velké části komunikací neverbální. Partnerova verbální a neverbální komunikaci si odporuje. Jinými slovy něco řekne, ale zachová se jinak. Tento stav neustálého napětí má na oběť neblahý vliv, dochází k tzv. destabilizaci, oběť si není jistá, zda to, co vnímá, je skutečně přehnané nebo se jí to jen zdá.
  3. V třetí fázi se násilí začíná objevovat i na veřejnosti, slovní týrání se může vystupňovat v násilí fyzické. Násilí je chladné a opakující se. Pokud se oběť vzbouří, násilník ji označí za „hysterku“ a upozorní ji na její agresivitu. To vede k tomu, že se oběť cítí vinna a dochází k oslabení jejích obranných reakcí.
  4. Čtvrtou fází jsou sliby a líbánky. Partner se omluví a po nějakou dobu se opět chová pěkně. Avšak brzy se situace začne znovu opakovat a často s vyšší intenzitou.

S jakými typy násilí se můžeme setkat?

Rozlišujeme několik druhů domácího násilí, které se pak často v různé míře a intenzitě kombinují:

  1. fyzické násilí (strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů, znehybňování oběti atd.);
  2. psychické násilí (slovní týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrola, výslechy, vyhrožování atd.);
  3. sexuální násilí (všechny intimní kontakty, které jsou na oběti vynucovány proti její vůli);
  4. ekonomické násilí (zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, zákaz získání zaměstnání, neposkytování finančních prostředků, vystavování hladu atd.);
  5. sociální (zamezení kontaktu s rodinou či přáteli, zákaz využívání komunikačních prostředků, sociální izolace atd.).

Jaké mýty kolují o domácím násilí?

Domácí násilí se týká jen sociálně slabších vrstev. Domácí násilí se vyskytuje ve všech společenských skupinách, nezávisle na vzdělání či ekonomické situaci pachatele či oběti, což potvrzují statistické výzkumy na toto téma. Pravdou ovšem je, že lépe ekonomicky zajištěné páry se mohou obrátit na různé placené instituce, terapeuty, právníky atp.

Domácí násilí jsou spíš hádky, “italská manželství”. K domácímu násilí dochází většinou záměrně a opakovaně. Je třeba odlišit běžný manželský či partnerský konflikt, při němž proti sobě stojí dva jedinci ve stejné pozici, a násilí, kde stojí vystrašená oběť a násilník. Domácí násilí navíc není jen hádkou - kromě psychického teroru (vyhrožování, ponižování, odpírání potravy či spánku) často dochází k surovému fyzickému napadání, které může končit vážným zraněním s celoživotními následky či dokonce smrtí. Podle studie z roku 2012 končilo 57% případů psychickými nebo fyzickými následky (od modřin a škrábanců přes otřes mozku až po popáleniny, zlomeniny, vyražené zuby). Nejde tedy o jednorázový konflikt, ale o systematické prosazování moci.

Domácí násilí není běžným jevem, jedná se spíše o raritu. Toto tvrzení velice rychle vyvrátí statistiky, již zmíněný výzkum z roku 2012 potvrzuje, že obětí domácího násilí se stalo 28% žen, což je více než každá čvtrtá žena. Násilí se může začít projevovat nenápadně, nicméně se většinou stupňuje, až se postupem času ustálí jako standardní způsob řešení konfliktních situací uvnitř páru. Překvapivým závěrem studie z roku 2012 také je, že 55% žen nepovažuje poslední útok partnera za domácí násilí, ačkoliv prokazatelně naplňuje všechny jeho znaky. To je výsledkem dvou faktorů: prvním je vysoký práh tolerance k chování partnera a druhým nedostatečná informovanost veřejnosti o tom, co je domácí násilí a jaké má formy.

Příčinou domácího násilí je především alkoholismus partnera. Příčinou domácího násilí je snaha získat kontrolu nad partnerem. Alkohol může sloužit jako “spouštěcí prvek”, není ale příčinou násilí. Spíše v tom opět spatřuji snahu o zbavení se osobní odpovědnosti za chování pachatele a svalování viny na ostatní faktory (na alkohol či na výše zmíněné provokativní chování partnerky atp.).

Za domácí násilí si mohou ženy samy, muže totiž provokují. Toto tvrzení zásadně popírá odpovědnost násilníka za jeho chování, což je nesmysl. Klasická představa takové provokující ženy je sekýrující, hysterická, vzpurná semetrika, která k tomu partnera dožene. To je v mnoha případech omyl, ovšem i kdyby to korespondovalo se skutečností, nemůže to opravňovat partnera k násilnému chování vůči partnerce. V běžném životě se každý z nás přeci setkáváme s lidmi, kteří nás popuzují, ale musíme se ovládat. Nepříjemného souseda také jen tak nenapadneme, stejně tak je vyloučeno napadat partnera. K násilí v rodině se tedy pachatelé uchýlí právě proto, že mají pocit, že si to mohou dovolit, a proto, že chtějí získat nad partnererm absolutní moc a kontrolu.

Ženy mají domácí násilí ve vztahu rády. Druhý nejrozšířenější mýtus, navíc výrazně podporovaný porno průmyslem. Prakticky žádná žena netouží po soužití, v němž by byla tlučena, ponižována, psychicky deptána, což opět potvrzují statistiky.

Situace asi není tak strašná, jinak by partnerka od násilníka rychle odešla. Ženy neodcházejí od násilného partnera z řady důvodů - chtějí zachovat dětem úplnou rodinu, mají k partnerovi stále citový vztah, omlouvají jeho jednání a hledají chyby především v sobě. Mezi důvody, proč oběť neodejde, patří i strach z fyzického nebo psychického násilí vůči oběti a jejím nejbližším (čímž také násilník často vyhrožuje) či ze sociálního vyloučení. V neposlední řadě také figuruje obava ze zavržení ze strany rodiny a blízkého okolí kvůli tomu, že oběť nezvládla udržet rodinu, a pocit studu za to, že si nechala násilí líbit. V posledním průzkumu se ukázalo, že 26% postižených žen se se svým problémem nesvěřilo nikomu, dokonce ani svým nejbližším. Dalším problémem je emoční ambivalence vůči partnerovi čili jakési smíšené pocity, které vznikají třeba tím, že pachatel střídá agresivní chování s pozornými, láskyplnými projevy. S tím souvisí také tzv. syndrom připoutání, který se vyznačuje loajalitou k násilníkovi či až téměř patologickou závislostí. Varovný je fakt, že 80% případů domácího násilí se vůbec neřešilo s policií, a když už byla policie přivolána, vyřizovala konfliktní situaci nejčastěji pouhou domluvou, čímž se opět vracíme k problému, že domácí násilí je stale ještě v naší společnosti bagatelizováno. Na druhou stranu ale stojí za povšimnutí, že povědomí o domácím násilí v okolí je překvapivě vysoké - vice než polovina žen přiznala, že o případech domácího násilí ve svém okolí ví.

Co je to bezpečnostní plán?

Žena či muž, kteří zůstávají z různých důvodů v násilném vztahu, by měli promyslet plán, jak se chránit před násilím ze strany partnera/-ky. Bezpečnostní plán je postup, kterého se ohrožená osoba drží v případě útoku.

Mezi základní pravidla patří:

  • Mít u sebe mobilní telefon nebo diář s důležitými telefonními čísly na osoby, které může v případě ohrožení kontaktovat a požádat o pomoc.
  • Mít bezpečnostní balíček (doklady, peníze, mobil, platební kartu, klíče, pár kusů oblečení), který má uložený na bezpečném místě (u přátel, v autě, někde, kde ji nenajde násilná osoba).
  • Mít domluvený krizový plán s kamarádkou, rodinou apod., kam utéct v případě akutního ohrožení.
  • Mít v bytě „bezpečnou“ místnost, kde se může uzamknout nebo odkud může z bytu utéct v případě akutního ohrožení.
  • Mít domluvený signál se sousedy (například rozsvěcet a zhasínat), aby zavolali Policii ČR

Stejně důležité, jako naplánovat bezpečí v případě, že ohrožená osoba v násilném vztahu zůstává, je, naplánovat odchod od násilného partnera.

  • Měla by zvolit vhodnou chvíli pro útěk (když je tyran v práci, apod.),
  • Měla by si předem zařídit možnost pobytu u osoby, které věří, a kterou tyran nezná, u ní si schovat tašku, tzv. bezpečnostní balíček.

 

Použité zdroje:

HRUŠKOVÁ, M., KOZLOVÁ,L., in KAHOUN, V., KOZLOVÁ, L., TÖTHOVÁ, V. Sociální práce. Praha: Triton 2003,
MARREWA , A. Nenechte si ubližovat. Praha: Portál 2002