Důkazní prostředky v případech sexuálně motivovaného násilí

12. 10. 2017

Jitka Řeháčková Pecharová

Sexuálně motivované trestné činy jsou stále častěji oznamované. Jak je to ale s jejich dokazováním? Přečtěte si ve článku naší spolupracující právničky Mgr. Veroniky Ježkové.

Nárůst případů oznamovaného sexuálního násilí celoevropsky o 10%, avšak významný pokles odsouzených v daných případech vyvolává otázku, jak efektivní a vlastně kvalitní je v současné době vyhodnocování a realizace důkazních prostředků.

Znalecké posudky – co je špatně

Asi nejkritičtější oblastí je v popisované problematice záležitost znaleckých posudků, obzvláště v případech, kdy jsou jediným důkazním prostředkem, tedy, kde vše spočívá na výpovědích aktérů.  Je nepochybné, že trestný čin se v psychice oběti odrazí opravdu významnou měrou. Čím větší zásah do psychiky oběti trestného činu po spáchání trestného činu, tím větší vliv daná psychická indispozice má na obecnou věrohodnost oběti, tedy, zda se „dá oběti věřit“ ´= je způsobilá být svědkem. Není v praxi ojedinělé, že pak je v důsledku psychické nestability oběť obecně nevěrohodná, avšak v rámci tzv. speciální věrohodnosti, tj. „je pravda to, co oběť líčí“, vyjde jako věrohodná. V rámci znaleckého posouzení na míru traumatizace, pak je naprosto zřejmě prokázáno, že zde trauma je a rozvíjí se posttraumatická stresová porucha. V popsaném případě pak může soud, není-li více obeznámen se základy psychiky obětí trestných činů, naznat, že oběť je obecně nevěrohodná a rozhodne ve prospěch pachatele trestného činu. Své též může sehrát stále v praxi převládající mýtus „správné oběti“. Mnohdy soudy, není-li v rámci znaleckého posouzení prokázáno posttrauma ze způsobeného trestného činu naznají, že není-li posttrauma, nejde o trestný čin.

K psychické devastaci oběti též přispívá neporozumění projevů posttraumatu a následků trestného činu na psychiku a jednání oběti (nadměrná sexualita, apod.)ze strany obhajoby obžalovaného. Není proto neobvyklé, že výslechy obětí při hlavním líčení pak trvají i pět a více hodin a jsou k objasnění trestného činu slyšeni jako svědci i bývalý sexuální partneři poškozených či je jinak nedůvodně zasahováno do intimní sféry oběti. Problémem stále zůstávají i nevhodně formulované otázky znalcům pro zpracování znaleckého posudku, či nadměrné nařizování vypracování znaleckých posudků tam, kde existují jiné i přímé důkazy proti obviněnému.

Domníváme se, že eliminaci výše popsaných negativních jevů, by mohla přispět především lepší edukace soudců (především v oblasti psychiky poškozených) a jejich aktivnější jednání při výslechu obětí, tzn. více dbát, aby bylo dodržováno ustanovení § 18 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, přípustnost otázek do intimní oblasti pouze pokud je to nezbytné. Nezbytnost je v daném případě nutné nevykládat extensivně. Snad v tomto směru napomůže i ratifikace Istanbulské úmluvy, která ve svém článku 54 ukládá smluvním stranám Úmluvy připustit v rámci trestního i civilního řízení otázky vztahující se k předchozím sexuálním vztahům a chování oběti pouze pokud je to relevancí a nezbytné.

Co nás dále brzdí?

   Nejen znalecké posudky však mají negativní vliv na délku a úspěšnost trestního řízení. Své sehraje i nebývalá délka vyhodnocování přímých důkazů, jako jsou biologické stopy, DNA, vyhodnocení důkazů za použití IT expertů, atd.  Jakkoli mají sexuálně motivované trestné činy vysokou prioritu při svém vyšetřování, jsou např. DNA vyhodnocována až 1 rok, biologické stopy až 3 měsíce, pachové stopy 6-8 měsíců a IT technologie až 2 roky.  Pokud k danému přičteme i neustálou personální poddimenzovanou policejních složek a absenci především IT expertů, je problém nasnadě. Věříme však, že otevíráním této problematiky a časté diskusi s odborníky dojde i v této závažné otázce k určitému zlepšení, minimálně začne být vnímána jako důležitá a prioritní. 

Mgr. Veronika Ježková