Trauma a posttraumatická stresová porucha a její projevy

24. 8. 2017

Jitka Řeháčková Pecharová

Jak se liší smutek a špatná nálada o traumatu? Jak trauma vlastně vzniká a jak se projevuje? Jak poznáme traumatizovanou osobu a co pomáhá léčbě traumatu? Co je to postraumatická stresová porucha? Odpovědi naleznete v novém článku, který pro Vás sepsala Mgr. Naďa Gubová.

Každý se ve svém životě setkal s nějakou nepříjemnou událostí. S běžnou zátěží jako je například náročný den v práci, špatná noc, protože sousedé popíjeli a dělali rámus nebo prostě náročný den, kdy naše dítko má špatnou náladu a celý den vzdoruje. To jsou situace, se kterými si náš organismus umí poradit. Dojdeme si na kávu, pustíme oddechový film nebo si jdeme zaběhat, abychom se s náročnou situací vyrovnali a navodili lepší náladu.            

Pak se můžeme setkat s náročnější situací, která může vyústit v krizi. Například dlouhodobým stresem v zaměstnání, období maturity nebo státnic, ošklivý rozchod nebo výpovědí v zaměstnání. S těmito situace si již každý sám poradit neumí a leckdy si musí říct o pomoc blízkým nebo pomáhajícím organizacím. Ale jedná se o situace, na které se dále umíme připravit a stále je dokážeme zvládnout vlastními silami, jen někdy za podpory vnějšího okolí.            

Pokud se setkáme s tzv. traumatogenem, jedná se o situaci, na kterou se nelze připravit. Je to něco neočekávatelného, jako například ošklivá autonehoda, živelná pohroma nebo právě znásilnění. Situace zásadním způsobem rozhodí naši rovnováhu, a pak již záleží na naší reakci, jak se s traumatogenem vyrovnáme. Náš organismus, když se cítí v ohrožení, má tendence ustrnout. Což je však v maximálním rozporu s naší nervovou soustavou, která se snaží přežít. Představte si antilopu, která utíká před gepardem, či jiným predátorem. Nejdříve dokáže vyvinout obrovskou snahu přežít, utíká až stokilometrovou rychlostí. Ve chvíli, kdy ji predátor dohoní, však znehybní. A tento energetický nesoulad je právě zdrojem traumatických symptomů.

Naše nervová soustava stále běží tou stokilometrovou rychlostí, v hlavě nám běží tisíce myšlenek. U napadení nám může proběhnout desítky scénářů, proč se k nám agresor blíží, jak mohu zareagovat, kudy utéct. Ale tělo je paralyzováno tím výběrem, neumí zareagovat. Pokud toto ustrnutí dokáže člověk překonat, je velmi pravděpodobné, že se s traumatem v budoucnosti potýkat nebude. V případech domácího násilí, je například odchod od agresora pro mnoho našich klienteků/ek, většinou žen, jejich prvním krokem k vyléčení z traumatické zkušenosti. Tento odchod je metafora zmobilizování těla a uvolnění energie, která při traumatu v těle ustrne, a my si s ní neumíme poradit. Právě tato nahromaděná energie je příčinou vzniku mnoha symptomů, jako je nespavost, depresivní nebo úzkostné stavy, psychosomatické obtíže nebo poruchy chování.            

Bezprostředně po vystavení traumatu jsou podobné symptomy časté a mnohddy ozdravné. Například třes těla umožňuje energii dostat z těla ven. Pokud se však člověku nedostane opory a prostoru pro ventilaci této energie, mohou symptomy přetrvávat i mnoho let po traumatické zkušenosti, pak mluvíme o posttraumatické stresové poruše (PTSP). Pokud si je člověk vědom traumatické zkušenosti, je léčba podstatně snadnější a cílenější. Ale až 75% traumatizovaných osob dochází k lékaři se psychosomatickými potížemi bez nalezení jejich původu. Důvody mohou být různé. Náš mozek může z důvodu vlastní ochrany vzpomínku vytěsnit, zkreslit, změnit. Nebo si ji, skutečně, nepamatujeme. Lékařské výzkumy potvrzují, že například trauma zažité matkou v těhotenství (mimo jiné i domácí násilí) může traumatizovat dítě už v prenatálním období.            

Mezi projevy PTSP patří např. záblesk minulosti, panické záchvaty, nedostatek otevřenosti, nevysvětlitelné záchvaty vzteku a agresivity. Dále poruchy energie. Tzn, že člověk je velice aktivní, neklidný, vydává energii, což však nepřináší žádoucí uvolnění. Jindy naopak dojde k útlumu, člověk spí, zdá se depresivní, je lenivý a apatický. U některých lidí dochází ke znovuprožívání formou snů, flashbacků nebo tzv. denních snů, které mají podobu obsesivních myšlenek. K dalším symptomům, patří vyhýbavé chování. Tzn., že se člověk například vyhýbá místům, která mu připomínají místo, kde k traumatu došlo, apod. Toto chování se může z počátku zdát nenápadné, ale postupně jeho intenzita stoupá a někdy bává i důvodem uznání invalidního důchodu.            

Projevů je, samozřejmě, mnohem více. Ale pro rozpoznání traumatizovaného člověka by výše uvedené mělo stačit. A jak jednat, pokud se někým takovým setkáte? Důležité je, uvědomit si, čím prošli. Nezdůrazňovat to nežádoucí chování. Představme si, že jsme průvodci, a to je právě role člověka, který chce pomoci traumatizované osobě. Nespěchat, nevnucovat řešení, ale vyčkávat, podpořit a provázet. Traumatizovanému člověku pomáhá stabilní zázemí, rodina, přátelé. Proto jim buďme na blízku a nenechávejme je samotné.

  Autorka článku Mgr. Naďa Gubová