Právní úprava trestného činu znásilnění podle Istanbulské úmluvy

18. 8. 2017

Jitka Řeháčková Pecharová

Jaký je rozdíl mezi pojetím trestného činu znásilnění dle trestního zákoníků a dle Istanbulské úmluvy? Jak je znásilnění v ČR trestnáno a co jsou to help-pointy? Přečtěte si v novém článku.

Smyslem Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí je důsledná prevence tohoto násilí, účinná ochrana jeho obětí a efektivní stíhání pachatelů. Česká republika podepsala Úmluvu 2. 5. 2016, příští rok by mělo dojít k její ratifikaci.
Istanbulská úmluva obsahuje užitečné nástroje k potírání genderově podmíněného násilí včetně znásilnění. Česká republika má vzhledem ke svým mezinárodněprávním závazkům povinnost uvést svůj právní řád do souladu s touto Úmluvou.

Co je znásilnění

Zásadní je rozdíl v koncepci trestného činu znásilnění. Náš trestní zákoník považuje za znásilnění situaci, kdy někdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Tato úprava vede soudy k nelibé praxi, kdy se po oběti vyžaduje její vážně míněný odpor v době útoku. O znásilnění se tedy jedná pouze v případě, je-li prokazatelné, že se oběť pachateli dostatečně bránila a on musel tuto její fyzickou obranu překonávat. Na rozdíl od našeho zákona se dle Istanbulské úmluvy jedná o znásilnění, dojde-li přes nesouhlas oběti k vaginální, anální či orální penetraci sexuální povahy do těla druhé osoby jakoukoli částí těla nebo předmětem. Projev nesouhlasu oběti je tedy jedinou a dostatečnou překážkou, kterou musí pachatel překonat, aby se jednalo o znásilnění či jiné sexuální násilí.  

Jak je znásilnění trestáno

Dle Istanbulské úmluvy máme dále povinnost podniknout nezbytná opatření vedoucí k tomu, aby znásilnění a ostatní skutky, na které se Úmluva vztahuje, byly trestány efektivním, úměrným a odrazujícím postihem, zohledňujícím závažnost těchto skutků. Náš trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody v délce šest měsíců až pět let pro základní skutkovou podstatu a v délce dvě léta až deset let, byl-li čin spáchán souloží nebo s ní srovnatelným způsobem či na dítěti ve věku patnáct až osmnáct let nebo se zbraní. Vyšší trestní sazba je stanovena pro případ znásilnění dítěte mladšího patnácti let, osoby v místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo byla-li činem způsobená těžká újma na zdraví či smrt. Výkon trestu odnětí svobody, který nepřevyšuje tři léta, může soud podmíněně odložit. Tuto možnost české soudy hojně využívají. Ze statistik Ministerstva spravedlnosti vyplývá, že v posledních pěti letech byl za znásilnění k „podmínce“ odsouzen téměř stejný počet pachatelů jako k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tresty v této výši nezohledňují závažnost znásilnění a vzhledem k přibližně desetiprocentní recidivě této závažné trestné činnosti nejsou patrně ani postihem efektivním a odrazujícím, jak deklaruje Istanbulská úmluva.  

„Help point“ – veškerá pomoc na jednom místě

Úmluva také počítá se vznikem dostatečného počtu specializovaných krizových center. Ta mají poskytovat lékařské a forenzní vyšetření, posttraumatickou podporu a poradenství obětem znásilnění a jiného sexuálního násilí. Při zavádění těchto krizových center nám může pomoci inspirace zahraničím – například v Norsku či Irsku taková centra již řadu let fungují. V Norsku jsou zřízena oddělení psychosociální pomoci při lékařských pohotovostech, v roce 2016 jich bylo celkem 23. Týmy těchto oddělení tvoří sociální pracovníci/ce společně se zdravotními sestrami a bratry. Poskytují pomoc obětem 24 hodin 7 dnů v týdnu, a to pomoc lékařskou, psychosociální i právní. V Irsku funguje 16 krizových center, která poskytují obětem psychickou podporu ve formě terapie a také např. doprovod k soudu. Dále provozují nonstop telefonní linku. Úzce spolupracují s místními nemocnicemi, ve kterých pracují specializované zdravotní sestry. Zaměstnanci a dobrovolníci center zajišťují výjezdy s oběťmi do těchto nemocnic. Centra v obou těchto státech uvádějí, že oběti sexuálního násilí se ve většině případů samy rozhodnou znovu se na ně obrátit i po poskytnutí první nutné pomoci. Zvýšila se díky jejich práci také ochota obětí trestnou činnost oznamovat policii a spolupracovat s ní na dopadení pachatelů.

Další prostor pro zlepšení

Istanbulská úmluva se věnuje i dalším důležitým otázkám, které se týkají nejen sexuálního násilí. Stanoví například, že by za přitěžující okolnost mělo být považováno, že byl trestný čin spáchán proti současné/mu či bývalé/mu manželu, manželce, partneru či partnerce nebo v přítomnosti dítěte. Stíhání sexuálního násilí by nemělo být podmíněno souhlasem oběti, a to ani v případě, kdy je pachatelem manžel, partner či druh oběti, jak je tomu v našem právním řádu dnes. Velmi důležitá, a to především z hlediska opakované viktimizace, tedy zraňování oběti, je přípustnost důkazů, které se vztahují k předchozím sexuálním vztahům a chování oběti pouze, je-li to relevantní a nezbytné. Tato zásada a zásada šetrnosti otázek na tuto oblast je již nyní zakotvena v zákoně o obětech trestných činů. Zkušenosti ze soudních síní bohužel dokazují, že orgány činné v trestním řízení, ale především obhájci obviněných na tuto zásadu nedbají a oběti jsou opakovaně veřejně ponižovány a traumatizovány.