Práva obětí před Ústavním soudem

13. 3. 2017

Simona Domesová

Jasný vzkaz okresním a krajským soudům o jejich špatné praxi při ochraně práv obětí trestných činů poslal Ústavní soud ČR svým nálezem III. ÚS 2916/15!

Klientka byla společně se svým synem dlouhodobě týrána svým manželem. Její manžel byl obviněn z trestného činu domácího násilí a ve věci se konalo hlavní líčení. Klientka měla velký strach z toho, že se s bývalým manželem setká, a poprosila soud o zabránění kontaktu s pachatelem (viz příklad níže). Soudce jí vyhověl, pří příchodu do soudní budovy na ni čekala justiční stráž a odvedli ji do kanceláře soudce, kde čekala až do zahájení své výpovědi, která se konala bez přítomnosti obžalovaného. Bohužel tím bylo klientce znemožněno uplatnit svůj nárok na náhradu škody, protože v době, kdy se soudce ptal na to, jestli někdo z poškozených uplatňuje nárok na náhradu škody, tak klientka byla mimo soudní síň. K její žádosti o uplatnění nároku na náhradu škody podané až po tomto úkonu ve věci nebylo přihlíženo ani rozhodnuto, neboť nebyla podána podle § 206 odst, 2 trestního řádu, tedy do zahájení dokazování.

Ústavní soud (ÚS) vydal k výše uvedené věci akademický výrok pro mimořádnou závažnost porušení práv na soudní ochranu stěžovatelky podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. ÚS ve svém nálezu konstatuje, že úplné, ústní a srozumitelné poučení představuje nezbytnou podmínku pro aplikaci omezení ochrany zájmů poškozené v adhezním řízení (podle § 206 odst. 2 TŘ). Není-li ve výjimečných případech možné takové poučení z pochopitelných a zřejmých důvodů poškozenému náležitě poskytnout, nemůže to vést k faktickému zbavení jednoho z nejdůležitějších procesních práv poškozené osoby, které nota bene slouží k ochraně jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústní formu poučení, vyplývající z ustanovení § 206 odst. 2 TŘ považuje Ústavní soud za důležitou zejména u zvlášť zranitelných obětí, jejichž psychický stav zejména v prvotních fázích trestního řízení často znemožňuje přijmout náležité poučení v obsáhlé písemné podobě. K tomu samozřejmě přistupuje i pro laiky nejasný právní jazyk poučení. Soud je pak při tomto postupu garantem, že se poškozenému dostane náležitého, a nikoliv pouze formálního a neúčinného poučení.

Ustanovení § 206 odst. 2 TŘ míří na situace, kdy poškozený není přítomen při hlavním líčení tak, že mu předseda senátu nemůže položit otázku, zda navrhuje, aby byla obžalovanému uložena povinnost k náhradě škody. Dané však nebyla situace řešeného případu, protože možnost, a současně povinnost předseda senátu měl, a to bez jakýchkoli obtíží a vznikajících průtahů, neboť stěžovatelka byla v budově soudu. Nelze tedy stěžovatelce vytýkat nesplnění jejích procesních povinností. Je to stát, který na sebe vzal povinnost poskytovat ochranu právům poškozených a obětí trestných činů a bylo tedy povinností předsedy senátu, aby ji řádným výkladem § 206 odst. 2 TŘ naplnil.

Věříme, že tento průlomový akademický výrok Ústavního soudu ČR bude vodítkem pro soudy nižších stupňů při jejich každodenní praxi a i odborná veřejnost si již konečně uvědomí, v jak nesnadné pozici se oběť trestného činu při uplatňování svých práv ocitá a že je to stát, kdo je garantem ochrany těchto práv.

Veronika Ježková, vedoucí právních služeb